Část II. od prvních úspěchů po okupaci

Dva velké úspěchy

Než přejdeme na období po první světové válce, je nutno ještě zaznamenat dva velké úspěchy. V roce 1912 se Moravská Slavia stala mistrem země Moravskoslezské a utkala se ve finále v Praze s AC Spartou Praha o titul mistra Českého fotbalového svazu. Utkání skončilo vítězstvím Sparty 6:3. Po roce Moravská Slavia svůj úspěch opakovala a ve finále hrála opět v Praze, kde byla poražena tentokrát Slavií Praha 2:0. Na utkání se přišlo podívat přes 3000 diváků, což byla poměrně velká návštěva na tehdejší poměry. Z té doby se také zachovaly sestavy mužstev: Slavia Praha: Hlaváček, Frenda, Kumr, Macoun, Holý, Čejka, Bohata st., Prošek, Bohata ml., Medek a Válek. Moravská Slavia nastoupila v sestavě: Dzubian, Chlad, Skládaný, Novák st., Bulvas, Vražina, Čajda, Tonny, Novák ml., Polcar a Šimonek. Než se Moravská Slavia stala mistrem Moravy, musela sehrát řadu mistrovských utkání a pro posouzení, kdo se tohoto mistrovství zúčastnil, zaznamenáváme několik výsledků: Moravská Slavia - Přerov 5:1, SK Prostějov - FK Kroměříž 1:0, ČSK Třebíč - Fortuna Boží Požehnání (dnešní Zastávka) 6:0, Moravská Slavia - Haná Kroměříž 4:0 atd.

Poválečné úspěchy

Po stagnaci během první světové války oživla činnost všech klubů. Již v září 1919 získala Moravská Slavia hřiště v Pisárkách, kde si členstvo s velkou obětavostí vybudovalo jeden z nejkrásnějších stadionů v té době. Zde také Slavia slavila své největší sportovní a společenské úspěchy. Do Pisárek začala jezdit nejlepší zahraniční mužstva, především z Rakouska, Švédska, Švýcar, ale nechyběla ani mužstva anglická, francouzská, ani exotická. Fotbalisté se tak usilovně věnovali zahraničním zájezdům, že jim nezbýval čas na domácí soutěže, které pak absolvovali s rezervním týmem.
Tak např. v roce 1922 hráli v Polsku, 1923 v Turecku, 1924 ve Španělsku, 1925 opět ve Španělsku a téhož roku ještě v Estonsku, Lotyšsku a Litvě, v roce 1926 byli v Rumunsku, 1927 opět v Estonsku, Lotyšsku a Litvě, v roce 1928 v Řecku atd. Fotbalisté slavili úspěch za úspěchem a z jejich výsledky byly v Brně přijímány z nadšením. Pro ilustraci uvádíme výsledky z prvního zájezdu do Španělska. V té době tam znali z našich klubů pouze pražskou Spartu a Slavii. Za jedno z nejlepších mužstev na světě byla tehdy považována FC Barcelona, jíž Moravská Slavia po nadšeném výkonu podlehla pouze 3:2. Pak následovala ještě prohra s FC Valencia 3:1, ale hned na to hrála s Realem Madrid 2:2 a odvetné utkání dokonce 1:0 vyhrála! Dále porazila světoznámý klub AC Bilbao 3:1. Je nutno si připomenout, že španělský fotbal patřil tehdy mezi evropskou a světovou špičku.

Dobrý systém hry - základ úspěchu

Slávisté měli v té době dobře nacvičený systém hry, kterým udivovali. Jejich zásadou bylo, že na hřišti musí létat míč a ne hráči. Ti se musí stále stavět do volných prostorů, kam dostávali přihrávky svých spoluhráčů. Tím se snažili " vyšachovat" svého soupeře a vypracovat si střelecké pozice. Nejlepší hráč hrával centrhalva, který byl páteří mužstva a hrával ofenzivně. Byl iniciátorem v zakládání útočných akcí, avšak musel vypomáhat i obraně.
Systém hry spočíval v rozestavení 1-2-3-5, přičemž obránci bývali robustní a nebojácní (vzpomeňme třeba Standu Chlada) a měli za úkol hlídat soupeřovy spojky. Postranní záložníci museli být vytrvalí a neúnavní (vzpomeňme Antonína Kleina), protože hlídali soupeřova křídla a navíc vypomáhali při útočných akcích. Jak jsem již zmínili, nejtěžší místo zastával centrhalv, který musel být výborný technik, rozehrávač a důrazný obránce (vzpomeňme třeba Kovaříka). Navíc musel centrhalv hlídat středního útočníka soupeře. Všech pět útočníků museli být pohotový střelci. Křídla rychlými úniky táhla většinu útočných akcí a musela umět vystřelit z každé pozice ( vzpomeňme Aloise Lišku, Rektorise, Cajhamra atd.). Spojky pak byly vyloženě koncovými hráči, kteří museli nebojácně chodit i do srážek s obranou soupeře (Hemala, Prudík, Šťastný, Veselý, Horák atd.). Střední útočník, to musel být doslova lišák. Musel takřka kouzelnicky ovládat míč, aby na sebe vylákal soupeřovu obranu a tím uvolnil své spoluhráče (Hugo Foltýn, Jar. Kříž atd.).
Skvělé úspěchy Moravské Slavie jak v zahraničí, tak i s domácími soupeři prokazují, že hráči tehdy svůj systém dokonale ovládali.

Nezištná pomoc pražské Slavie

Vraťme se však do období po první světové válce. Domácí soutěže sice pomalu, ale jistě získávaly stále větší popularitu, a proto byla Moravská Slavia nucena se i na tyto soutěže zaměřit. Po náročných a obtížných dalekých zahraničních zájezdech (jezdilo se vlaky, tehdejší doprava autobusy byla neúnosná a na případnou leteckou dopravu nebylo ani pomyšlení) se muselo rychle dohánět sehrání odložených zápasů. Dohrávky byly takřka až do Vánoc, avšak nehrálo se vždy za zcela regulérních podmínek. Diváci na tato utkání chodili, protože popularita Moravské Slavie po úspěšných zájezdech byla velká.
Po úspěších v roce 1912 a 1913 dosáhla Moravská Slavia velkého úspěchu v mistrovství až v roce 1929, kdy si vybojovala titul "Vítěz země Moravskoslezské" v sestavě: Müller, Křivý, Večeřa, Ochrana, Kreidl, Kovařík, Svoboda, Bělina, Liška, Foltýn, Prudík, Hanuš a Oehm.
Přes tyto velké sportovní úspěchy měli fotbalisté stále dost starostí finančních, protože z příjmů fotbalu se financovaly i jiné sporty. Vždy, když bylo zle a směnky v bankách už nesnesly další prolongace, přijela do Brna "patronátní" pražská Slavia (dokonce téměř zadarmo), přilákala diváky, zaplnila ochozy a tak pomohla uhradit klubovní dluhy.

Profesionalismus znamenal ústup ze slávy

Nová éra Moravské Slavie začala růstem konkurence SK Židenice. Z počátku bývala tato brněnská derby velmi přitažlivá a zaplňovala tribuny do posledního místa. Když však SK Židenice přešel k profesionalismu, strhl na sebe většinu návštěvníků, protože boje o druholigové a později o prvoligové body byly daleko přitažlivější než sebelepší a hodnotnější přátelské zápasy třeba i se špičkovými zahraničními týmy. Také Moravská Slavia začala uvažovat o zavedení profesionalismu, ale vlivem lehké atletiky své záměry neprosadila.
Když již Brno žilo výhradně profesionálním fotbalem, rozhodla se Moravská Slavia rovněž pro profesionalismus (amatérský fotbal ztratil své pozice, např. těžce to pociťovaly Husovice a Kr. Pole). Po vítězství v moravskoslezské divizi postoupila Moravská Slavia do Národní ligy. Na tomto úspěchu se podílelo mužstvo v tomto složení: Řitička, Vašíček, Chynohradský, Ondráček, Vršecký, Zezula, Kříž, Horák, Smolka II, Pešev, Chott. Členové a příznivci zorganizovali velkou úpisovou akci, aby získali prostředky na nákup hráčů. V první lize však hrála Moravská Slavia pouze dva roky. Po zahájení dosáhla sice několika pěkných úspěchů, ale nakonec skončila až na desátém místě. V druhém ročníku, i když měla ve svých řadách několik vynikajících domácích i zahraničních hráčů (např. vídeňského reprezentanta Kubesche, ), šla od porážky k porážce a sestoupila. Pak přišel řetěz sestupů přes divizi a I.A třídu a tak slavná éra Moravské Slavie skončila až v I.B třídě. Když se zdálo, že fotbal stojí před likvidací a finančním vypořádáním, přišli staroslávisté a začali s mravenčí pílí budovat na troskách a dluzích nový slávistický klub. Sotva ale začali trochu dýchat, přišla druhá světová válka a nová utrpení pro celý klub.

Okupace podlomila Moravskou Slavii ekonomicky

Brněnští Němci nenáviděli Moravskou Slavii již před první světovou válkou a její červenobílá barva je dráždila do nepříčetnosti.
Po první světové válce musela Moravská Slavia svádět tuhé boje s německou menšinou v Brně, zejména pokud šlo např. o tenisové kurty v Lužánkách. Za druhé světové války si však musela vypít kalich hořkosti až do dna. Po okupaci v roce 1939 podle rozhodnutí vládního komisaře dostala příkaz vyklidit do 31.prosince 1939 hřiště v Pisárkách. Výbor se sice příkazu nezalekl a podal odvolání proti tomuto výnosu a dokonce podal žalobu na město Brno (opět již německou radnici). Spor pochopitelně Slavia prohrála a dostala směšnou náhradu 100.000,- protektorátních korun. Nezbylo nic jiného, než hledat náhradní pozemky. Podařilo se je najít v bývalé cihelně v Králově Poli (tam, kde bývalo hřiště Viktorie Kr. Pole a kde asi dnes je stadion 1.FC Brno). Vystěhování z Pisárek však Slavia stále oddalovala, když ale již hrozila radnice sabotáží, přestěhovala se 30.června 1941 do Králova Pole. Obdobně se hrdinně bránila vyklizení tenisových kurtů v Lužánkách, které po velkém nátlaku uvolnila až v roce 1942.
Po skončení druhé světové války začala slibně hrávat v I.B třídě a vybojovala si postup do I.A třídy. V roce 1948 mění klub název na Sokol Moravská Slavia. V té době klub vlastně zanikl a sloučil se se Sokolem GZ Královo Pole, který převzal i všechny objekty. V historii Moravské Slavie nastává odmlka.